Ve vzpomínkách mého dědy jsem našla následující text, který napsal bezprostředně po událostech v Brně v srpnu r. 1969. Bylo mu tehdy 66 let, nebyl žádný rebel, ale spíše věčný snílek a nejslušnější člověk, kterého jsem znala, v důchodu amatérsky maloval, a je zřejmé, jak byl otřesený a zmatený:

22. srpna ráno jsme slyšeli v rozhlase, že u nás v Brně byla demonstrace – prý tří mrtví a řada raněných. Šel jsem tedy ráno do města. Před tiskárnou domovník Matoušek „naivní malíř“, zametal a na mou otázku, co se dělo, řekl, že byl mimo Brno na chatě, a posílal mě pryč. Já si třel oči a on mě posílal proto pryč, že se tam držely ještě pozůstatky slzného plynu. Šel jsem tedy přes náměstí na Zelný trh. Tam se na stáncích normálně prodávalo, ale na zemi i po zametení bylo viděti mnoho stop po kouscích cihel. Při chodníku v ulici od Reduty ke Kapucínům ležel elevátor pokroucený tak, jako by si s ním pohrál nějaký obr. Na několika místech na Zelném trhu prováděli stavbaři nějaké úpravy, a ten jejich elevátor použili patrně demonstranti k přehrazení ulice, a pak přes něj asi přejel tank. Kousky cihel, kterými demonstranti házeli, byly také z těch stavenišť. Na rohu Radnické měla prodejna Krásná jizba rozbité výkladové tabule a paní Frantová s jednou prodavačkou vybírala z výlohy vystavené předměty. Proti radnici byla rozbitá skla i v jiných výlohách, a některé výlohy již znovu zasklívali. Několik rozbitých tabulí bylo i na Masarykově třídě. Tabule byly buď prostřeleny, nebo zasaženy kamením. Na úmyslné rozbití za účelem drancování to nevypadalo. V ulicích vnitřního města byly na dlažbě stopy po pásech tanků.

O průběhu demonstrace jsem se nedověděl nic bližšího. Povídalo se, že 21. srpna odpoledne dal někdo na okraj kašny Parnasu obrázek studenta Palacha a nějaká paní v černém nesla k němu kytici. Když neuposlechla výzvy Bezpečnosti, aby to nedělala, odvedli ji prý a bili. Byl tam snad hlouček studentů, který chtěl zpívat hymnu. Jiní říkali, že něco podobného bylo již dopoledne na Náměstí Svobody u pasáže banky, kde ale kytičku k obrázku neslo děvče, a po neuposlechnutí bylo zadrženo a bito. Jednou z obětí bylo prý osmnáctileté děvče, které přišlo o život při shluku před tiskárnou v ulici 9. května.

Z oficiálních zpráv jsme se nedověděli nic. Mluvilo se v nich o recidivistech, zločineckých a kontrarevolučních živlech, ale zda ti mrtví nebo poranění byli právě ti recidivisté a zločinci, nevíme. Mnozí lidé mají za to, že zákroky ze strany Bezpečnosti byly velmi tvrdé. Na Zelném trhu se snad i střílelo, prý někomu selhaly nervy.

Za Rakouska jsme byli vždy na straně demonstrantů proti četníkům, za První republiky také, a dokonce po 48. roce se z krvavých potlačení demonstrací vinila hlava státu. V propagandě proti údobí První republiky se nám vnucoval názor, že „Masaryk dával střílet do dělníků“. Za okupace jsme samozřejmě byli proti nositelům moci při všech zásazích proti obyvatelstvu, a proto nyní, i když mnoho lidí má ty demonstrace za zbytečnou nevhodnou věc, nemohu se stavět kladně k příliš tvrdým zákrokům strážců pořádku, i když jsem s žádným očitým svědkem, potlučeným demonstrantem nebo potlučeným členem VB nemluvil…

13. srpna hlásil rozhlas opět srážky mezi demonstranty a Bezpečností. Když jsme pak v sobotu ráno projížděli elektrikou Masarykovou třídou, bylo i do vozu cítit slzný plyn, a když jsem se od nádraží vracel pěšky, slzely mi oči a mnoho chodců bylo na tom také tak.