Když oči pláčou slzy deště,

když náruč prázdnou máš a stáří přijmout nechceš ještě,

když prosíš,slibuješ,zaklínáš,

život,lásku i bolest proklínáš.

Když vlasy stříbrem kvetou a oči ztrácí jas,

když události se ti pletou a zhrubl kdysi jasný hlas,

když mladost odešla a divná pachuť zbývá,

pak prvně pochopíš,že stáří na tě kývá.

Když touhu běžet ranní rosou v sobě stále máš,

když na babiččinu náruč s dojetím vzpomínáš,

když mladou lásku v bílé krajce znovu bys potkat chtěl,

jak to bylo dávno,to už jsi zapomněl.

Když cítíš v sobě žár,tu vášeň první noci,

chceš vesmír zastavit,aby jen milování mělo tě v moci,

když dál tvé tělo touží,ten pocit stále znáš,

a srdce plné touhy,za vrásky schováváš.....

Pak náhle dojdeš k poznání,že stáří je jako malá klec ptačí,

ty chceš dál tančit,zpívat,prostě žít. 

Ale ta malá klec tě k zemi tlačí...