Do Hostinného jsem nejezdil jenom do školy, ale i podnikat jinak, než prodávat lahve od limonád. Chalupa v Debrném stála kousek od lesa, který nám dával dřevo na topení, ale i dost dobré houbařské zázemí. Dost často se houbaření věnuji.

Už nevím, který soused mě obdaroval dvěma koťaty. Popadnu košík a nožík, vyrážím do kopce k lesu, a ouha, v polovině cesty k lesu si všimnu, že mne sledují obě koťata.

„Kšák, jděte domů“ se na ně rozkřiknu a mávnu na podporu svých slov rukou. Leč marně se snažím, už na kraji lesa, již se vzdávám marného snažení, že je obrátím na zpáteční cestu.

Trpí tím houbaření, stále se obracím za těmi nezbedy. Bez únavy mne sledují a navzájem se honí a hrají si, jen koťata to tak umí.Ale strach, že se ztratí, dal přednost před hledáním hub. Stejně jsem věděl, kde nasbírám. Nakonec se mnou doputují v pohodě až domů, kde je babička nakrmila.

Ještě párkrát se scénář s putováním koťat opakoval, až do té doby, než jsem při návratu k domovu sedl na lavičku, kterou děda zbudoval na kraji lesa. Koťata nikde, nedorazila za mnou, jako před tím. Strachy jsem se rozklepal, bylo mně ouzko, marně jsem se vracel, volal. Bylo mně do pláče, vracím se opožděně do chalupy, kde jsem emocím popustil ventil. Až babi mne utěšovala. Druhý den jsem marně běhal po lese, kočičky nenašel.

O prázdninách v druhé polovině července jsem se V Hostinném domluvil s prodávající staršího věku o dodávkách hub k prodeji. Zhruba před  55ti lety, tedy v mých třinácti letech.

Babča sedávala v podloubí na náměstí před vchodem do potravin a prodávala produkty ze zahrádky a to, co dal les. Dopoledne jsem šel na houby, odpoledne sedl na kolo a fofrem do města. Pamatuji, jak první takto získané penízky jsem hned utratil v té samoobsluze potravin za párky.

Večer je babička prohřála k večeři a děda, spokojeně chroupaje dobře uvařené párečky, pochvalně pokýval hlavou nad mnou pronesenou zprávou.

„Dědo, hub už jsme přejedený, tak jsem posbíral párky!“