Můj strýc žil v Západním Německu v Brémách. Tam se i oženil a vybudoval si svoji kariéru. Za dob totality jsme ho léta neviděli, nás nepouštěli ven a on mohl k nám jen velmi zřídka. Pro strýce a jeho ženu to byla muka, překračovat tehdy hranice našeho státu, kontroly na čsl. celnici byly děsné a vždy bylo něco zabaveno.

Strýc mi na jaře 1987 poslal bony a já si za ně pořídila auto Škoda 120. Toto auto jsem si objednala přímo v Mladé Boleslavi, bylo mezi prvními, které měly pětikvalt. V MB byli velmi ochotni, mohla jsem si určit barvu, prostě perfektní služba. A pro autičko jsem si dojela, jakmile bylo připraveno k odběru (jaký to byl rozdíl oproti dobám předešlým, když se čekalo na auta na pořadníky a lidé dokonce stáli ve frontách i několik dní). Inu, tehdy jako dnes peníze i bony dělaly divy.

Tak jsem se stala hrdou vlastnicí škodověnky, kterou jsem pojmenovala Sára, a dokonce jsme s manželem dostali snad zázrakem výjezdní doložku do Rakouska. Čtyřletého syna jsem musela nechat doma u maminky a v létě 1987 jsme vyjeli na první velký výlet do zmiňovaného Rakouska. Tam v jednom kempu jsem měla setkání se svým strýcem a tetou. Přejížděli jsme hranici v Českých Velenicích a směřovali do kempu (název si již  nepamatuji).

V kempu naše Sárinka hrdě vyčnívala mezi luxusními bouráky západních značek. A věřte, nevěřte, sklízela velký obdiv. A já jsem byla na ni pyšná. Projeli jsme s ní velký kus Alp. Po těch několika krásně strávených dnech v nádherné alpské přírodě jsme se zase vrátili domů. Manžel neřídil, takže veškeré šoférování bylo na mně. A já nadšeně a moc ráda jezdila tehdy a jezdím i dnes. 

Měla jsem s ní kdysi bouračku, zezadu do mě narazila ženská nepozorná a od té doby se mi hůře řadilo. Autíčko mi věrně sloužilo. Na vesnici je nezbytné, nejdříve jsem vozila děti a pak vnoučata do školky a do školy, psy na výstavy, rodinné výlety. A dlouhou dobu mi sloužilo i jako služební auto. Pak ještě několik let s ní jezdil syn do Hejnic do školy.

Ještě jednu humornou příhodu se Sárou jsem zažila, a to, když jsem vozila prostředního syna na vlak do Mariánských Lázní, kde vojákoval. Jezdil každý týden domů, vyprázdnil ledničku a na poslední chvíli – mami, odvez mě do Teplic na nádraží, ať chytím vlak. Tehdy v zimě, jen v domácím oblečení, jsem ho vezla na nádraží. Auto nějak podivně rachotilo, hřálo se, bouchalo, až jsem měla strach, že celé vybouchne. No, dojeli jsme na nádraží, syn utíkal na vlak, a co já? Mobil jsem tehdy ještě neměla, bylo to v  roce 1992, večer, tma. Zaběhla jsem do hotelu De Saxe, zavolala jsem domů, aby mě odtáhli, že Sára vaří. A čekala jsem na jednom rohu ulice, aby mě našli. Po sametové revoluci se to všude hemžilo erosenkami a na tom rohu ulice ke mně jedna přistoupila a vyhnala mě, že je to její štace. No. modlila jsem se, už aby naši přijeli. Vše dobře dopadlo, odnesla jsem to velikou rýmou a pak už jsem se jen smála, že jsem si mohla na ulici přivydělat, vždyť jsem tam stála jen lehce přioděna.

Motoristicky byla Sára bezvadná a vozila nás dlouhých 20 let. Měla jsem ji ráda, a když dosluhovala, tak jsem pokukovala po Felicii. Jenže tam již končila výroba, a tak jsme si v roce 2007 pořídili Fabii. V současné době máme v rodině 2 Škody, moji synové  - Rapida a Octávii. Vzpomínám s vděčností na naši již neexistující Sáru, která mi velmi usnadňovala život po všech stránkách a prožily jsme spolu bez nehod 20 let mého aktivního života.