Dívám se do tmy pokoje,
kam dávno nechodíš,
a slabé světlo z ulice
s hrou temnou
zná stále příchuť dvojice,
ty se mnou,
to asi ještě víš.

Já křičím potichu
a pak zas šeptám
až s naléhavostí,
však bez hříchu.
Ty zřejmě neslyšíš.
Na vlně přátel,
pod tíhou všedností,
jak hlas můj odlišíš?
Jen nepřiblížením
a tichým smířením
svou paměť utišíš?¨

Ty víš, co říkám.
Ty rozumíš.
Už spíš?