Když je někomu skoro sedmdesát, zažil nezapomenutelných vánoc hned několik. Jako dítě jsem se těšila na dárky tak moc, že nebylo v mých silách si pochutnat na štědrovečerních dobrotách. Ostatně jídlo bylo to poslední, co mne tenkrát přivádělo k nadšení. Dostat do mne větší porci čehokoliv býval problém. Kde jsou ty časy! Dnes v rodinné tradici pokračuje moje dcera s vnoučaty. Ani ona ani její děti by se neuplatnili jako kuchaři.  Jídlo je prostě nenadchne. Zato knížky! Ty milujeme všichni!

Náš táta měl v práci kamaráda, který mu pomáhal vybírat knížky pro nás děti pod stromeček. Ten rok jsme od paní učitelky měly doporučené Staré pověsti české. Vyšly tenkrát s krásnými ilustracemi Jiřího Trnky. Řekla jsem to tátovi a byla jsem upřímně zklamaná, když mi řekl, že knížku už nesehnal. Ale nebyla jsem překvapená. Něco nesehnat bývalo v té době na denním pořádku.

Přišel Štědrý večer. V kuchyni voněla slavnostní večeře, v pokoji stromeček ozdobený čokoládovými figurkami a  pomeranče. A já se nemohla dočkat. Když jsem pod stromečkem rozbalila krásnou novou velkou knihu Staré pověsti české, už jsem nic dalšího k vánoční idylce nepotřebovala. Schovala jsem se do kouta a četla a četla a četla. Knížkou jsem se ve škole pochlubila i paní učitelce - a asi nejen jí. Byla jsem nadšená. Kniha přežila mnohá stěhování a čistky v knihovně. Barevnou papírovou obálku už nemá, ale k jejím příběhům z dávných dob se mohu stále vracet.

Dneska jsou vánoce o něčem jiném. Všeho je tolik, že je problém vybrat si to správné a nekomplikovat si život zbytečnostmi. Od roku 1991 slavím o vánocích narození Spasitele. A děkuji Bohu, že i syn a dcera s rodinami znají Pána Ježíše a mohou si na něj vzpomenout nejen o vánocích, ale celý rok ve svých společenstvích. Bydlíme od sebe daleko a sejít se by byl problém - ale díky Pánu Ježíši jsme spolu stále.