Je to už mnoho let. Byl jsem tehdy student vysoké školy, který si, i v oné dávné době podobně, podobně jako mnozí dnes, potřeboval přivydělat něco peněz. A jelikož jsem byl vždy fanda do autíček a měl řidičák, šel jsem na brigádu. K podniku silnice. A nahradil tam, po dobu dovolené, pana řidiče, který dělal „panského kočího“.

Panský kočí byl řidič, který vozil bílé límečky, tedy ouřady. Ono jezdit s osobákem bylo pro mnohé řidiče něco podřadného. Pořádnej chlap potřeboval pořádné auto, třeba tehdejšího předchůdce Liazky, Škodu 706. Ale to by byl jiný příběh.

Moje první cesta jako novopečeného řidiče vedla z Českých Budějovic do Veselí nad Lužnicí. Dodnes si pamatuji mnoho detailů. Stavěla se tam jakási přeložka a moji cestující tam jeli něco zkontrolovat. Výpadovka z Českých Budějovice tehdy vedla kolem pivovaru Budvar přes Borek a pak už silnicí lemovanou dnes i tehdy stromy. Jenže ona silnice byla, proti dnešní době, téměř prázdná! Teprve po víc než deseti kilometrech se objevilo auto jedoucí proti nám. Byl to, kupodivu také Populár. A tak jsme se oba řidiči pozdravili, samozřejmě rukou, žádné bliknutí světly, to nešlo tak snadno jako dnes. Dojeli jsme na staveniště, práce začala těm, co jsem vezl, a já musel čekat. A právě to čekání mi přineslo velmi zvláštní zážitek, o který se pokusím s Vámi podělit.

Stavba přeložky silnice tehdy i dnes znamenala objíždět staveniště. To nebylo ani tehdy nic příjemného. Objížďka se kroutila pod prudkým svahem, rychle se tam jet nedalo. A já seděl na kamenu a ze staveniště se díval na kličkující auta. Přijížděla otevřená Škoda Felicia, to tehdy bylo velmi hezké a žádané auto, ostatně i dnes není k zahození. Řídila zřejmě mladá dáma, protože i na větší vzdálenost bylo vidět šál, co vlál za ní. Zpomalila a vjela do kliček objížďky staveniště. A tu se to stalo. Ze svahu skočila srnka. Zřejmě byla zmatená nebo ji něco honilo, to nevím, ale trefila se velmi přesně do otevřené Felicie. Ten skok nejen, že přežila, ale velmi rychle vyskočila a utekla. Ovšem chudák řidička. Ta se, pochopitelně lekla, strhla volant a Felicie byla ve svahu místo na objížďce. Prudké zastavení, i když auto jelo relativně pomalu, hodilo to řidičku dopředu. Žádné bezpečnostní pásy se nepoužívaly, takže se uhodila o přední sklo a omdlela. Tak se mi to aspoň z mé vyhlídky zdálo.

Sběhl jsem k objížďce a Felicii. Mladá žena opravdu byla v bezvědomí. Ale když jsem se jí snažil z nepohodlné pozice na volantu narovnat, začala se ze zážitku rychle vzpamatovávat. Vyvázla s boulí a i autu se toho moc nestalo. Pomohl jsem mladé ženě vystoupit a společně jsme autíčko vyprostili, stačilo jen trochu zatlačit. Kupodivu ani nic nebylo uražené nebo pomačkané, spíš jen špína na chromovém nárazníku. Mladá žena ale byla velmi rozrušená, doslova se klepala. A tak jsem jí pozval do stavební boudy, kterou měli dělníci na stavbě přeložky. Byla tam voda na umytí i židle na sednutí. A po půlhodince jsme oba odjížděli. Já vezl Populárkem své cestující a mladá žena jela za mnou, prý aby měla jistotu. A ono se také už nic nedělo, dojeli jsme v pořádku.

No, příběh by zde vlastně mohl končit. Už jen ten skok srny do otevřeného auta je, pokud se na to člověk jen dívá a neřídí, zajímavý. Ale příběh neskončil. A vlastně trvá i dnes, po víc než 55 letech.

Když jedem občas starou silnicí na Prahu z Českých Budějovice, vždy si oba, já i manželka, vzpomeneme na to docela zajímavé naše seznámení. A vše vlastně díky Škodovkám.