aneb „Víš, co se vyplácí? Přemýšlet při práci!“

Znáte to, někdy se vyloupne Den blbec jako vyšitý. Zrovna takový jsem měla já dnes.
Včera večer jsem si naplánovala na dnešek práce, jako kdybych měla čtyři ruce. Ale všechno se dá zvládnout, když to pěkně odsýpá a nic se nekazí. Jenže …! Za mým zadkem dnes stál nějaký rarach. Jinak to nemohlo být.
Z ranní procházky pod zataženou oblohou jsem se vrátila domů s prvními kapkami osvěžujícího deště. A pak nám déšť pěkně zalil vyprahlou zahradu. S dobrou náladou jsem z kuchyně vyhnala manžela a rozhodla se, že jako první věc zadělám na buchty. Ne ledajaké buchty. Tak jako mnohé jiné i mě zaujal recept na íčku „ otevřené buchty“. Prezentace přípravy buchet byla v článku více než příkladná, ale zdála se mi poněkud pracná. Tak jsem se rozhodla svěřit přípravu těsta mé dobré kamarádce. Domácí pekárně.

Ingredience jsem poctivě vážila a měřila, nic nevynechala. Pouze 5 dkg kvasnic se mi zdálo na 60 dkg mouky víc než dost. Nemám ráda, když jsou kvasnice z pečiva cítit. I tekutiny bylo na váhu mouky hodně, ale tu jsem ponechala v předepsaném množství, kvasnic jsem dala jen polovinu. Naštěstí.
Tak pekárno, pěkně mi to připrav!
A šla jsem chystat snídani. Asi po dvaceti minutách mi bylo divné, že pekárna nemíchá, ale hřeje. No bodejť, já se v tom fofru překlikla a místo přípravy těsta jsem navolila pečení. Já? To určitě ne! To ten rarach! Pst! Slyšíte, jak se směje? Já teda ano! Panenko skákavá, co teď? Rádce, z křesla z obyváku radí, přeprogramovat. To už nebude dobré. Ale bude. Vezmu vidličku a dloubám do hrudek mouky. Co to je? Ha, vajíčko. Pěkně uvařený žloutek. Rozhodnuto. Pryč s tím. Namíchám to slepicím, jen doufám, že se s tím neudusí. Neudusily, ani sousedovic, když přišly na odpolední návštěvu.
Jenže já se hned tak nevzdávám, vždyť pocházím z Jánošíkova národa.
Ženu muže do obchodu pro nové kvasnice. A znovu měřím a vážím a hlavně pečlivě volím program. Deset minut před koncem programu si připadám jak v pohádce Hrnečku, vař! A to jsem dala jen polovinu předepsaného množství kvasnic. Těsto se dere ven. A je poněkud řídké, spíše na litý koláč než dělání bochánků buchtiček. Umím si poradit, nalévám těsto na velký plech, pokladu ho kopečky tvarohu a švestkami, zasypu drobenkou.
Koláč je jedna báseň a taky otevřený.

Pokud se vám snad zdá, že už jste tuto příhodu někde četli, ubezpečuju vás, že podobnost je čistě náhodná.

A pokud jste se při čtení alespoň trochu bavili nebo dokonce smáli, tak je to v pořádku. Vždyť co potěší víc než smůla někoho jiného.