Nebudete věřit ani,
co mi brání ve veršování.
Verš totiž vždy není k mání.
Kde ho sehnat dámy, páni?
Ještě děj vždy není k mání.
Že by duše otvírání?
V duši ozývá se lkaní,
mám prý nechat toho psaní,
neboť je to všechno lhaní,
sobeckost a nadýmání.
Tohle od duše mě raní.
Nechám tedy s duší klání,
tělo o svoje se shání
a hlásí se, že má přání
o péči mou bez ustání.
Přeruším však jejich lkaní,
duše, tělo nemaj zdání,
že je mám rád bez ustání.
A tak končím, než mě raní.
Tvořím tohle prázdné psaní,
jen kvůli falešné paní,
co odešla za svítání,
nerozloučila se ani.
A tak tedy mávám za ní
a ponořím se v sladké spaní.