Celá republika prožívá nevídané houbařské žně. Do lesa se chodí s prádelním košem a během dvou hodin je plný. Praváci, bedly, suchohřiby, holubinky, kuřátka … atd, atd.
Konečně mi vyšel čas a já v doprovodu svého muže a pejska vyrazila do lesa. To by v tom byl čert, abych taky něco nenašla.
Cestou mlázím posbírám všechny pavučiny, co jich tam ti malí prevítí navěšeli od stromu ke keři a zase zpátky. Nakukuji pod smrčky i borovičky, ha babka. Schovala se přede mnou pod lístek z dubu, ale nic jí nepomohlo. Hlásím manželovi, že už ji mám v košíku. Za chvíli tam přibyly i dvě, poněkud už jeté, bedličky.
Prodírám se mlázím (a mám prázdný košík) a poctivě nakukuji, kam se dá. Přece ty houby tady musí být! Nejsou!
A nebo jsou, ale jen takové, co neznám a tudíž nesbírám. Šlapeme lesem už druhou hodinu a na dně košíku se krčí pár ustrašených babek a ty dvě jeté bedly. Konečně první suchohřib. S bídou naplníme košík do poloviny. Nevadí, nemusí téct, stačí, když kape. Na kraji lesa vezmu ještě pár krásných mladých pýchavek, které vždy píšu s měkkým „í“. Nevím proč, ony asi nebudou od slova píchat, že?
Zařeknu se, že do lesa už nepůjdu, mám málo času a hodně aktivit. Morová rána v podobě sousedů, kteří na Václava přinesli plnou tašku hub, a co nepobrala taška, nesli zabalené v bundě.
A tak znovu vyrážíme. Kam? Do lesa, ale měla jsem jít raději do supermarketu pro hlívu a nebo žampiony. Ještě, že mě osvítilo a místo koše si beru jen nenápadnou papírovou tašku. Úlovek je mizerný, i když ověnčený jedním pravákem.
Do třetice vyrážíme do lesa v pátek opoledne. Miluji les a jeho ticho, a tak v těchto dnech, kdy je les plný houbařů, křičících děcek a u nás také hlučných příslušníků sousedního státu, hledám takové kouty, kde se jim mohu vyhnout. No jo, ale tam zase nejsou houby. Šlapeme docela daleko od našich oblíbených míst, která jsou zcela zničena těžbou dřeva. Člověku se svírá srdce. Co bude s krásnými Jeseníky za pár let?
Tam, kam jsme se vydali, prý rostou. Zoufám si, rostou, ale kde. A v tom na to přijdu. Ptáte se na co? Já prostě ztratila své houbařské štěstí.

A tak si dám inzerát:  "Ztratila jsem své houbařské štěstí.
                                   Zn.: Kdo ho najde, ať si ho nechá."

PS: Ale přiznám se, že kromě václavek, které fakt už začaly růst přesně v termínu, jsem našla i devět krásných zdravých praváčků plus nějaké ty babky a pár suchohřibů. Možná si řeknete: žádná sláva, ale alespoň zbylo i pro ty, co své houbařské štěstí mají pěkně na řetízku.