Minulý týden jsem navštívila Národní galerii v Praze. Všechny obrazárny jsem ani nestačila prohlédnout, žasla jsem nad rozsahem sbírek a nad laskavou péčí průvodců. A vzpomněla jsem si na svou návštěvu před padesátipěti lety.

Tenkrát jsme ve škole měli dějepis a naše paní učitelka nám dala zvláštní domácí úkol: navštívit Národní galerii na Pražském Hradě. A ukázat vstupenku na důkaz, že jsme tam byli.

Z Letné to byla nenáročná procházka, bylo příjemné počasí, obrazy jsou zajímavé, takže jsme se lehko s Jirkou dohodli, že půjdeme spolu. Už nevím, kdo ze spolužáků si toho všiml a koho napadlo, že když koupíme lístky pro celou třídu, nebudou spolužáci muset do galerie. Ani mi to nepřipadalo jako špatný nápad. Proč ne? Jeden lístek stál 50 haléřů, alespoň tenkrát pro děti, takže jsme přijali objednávku a vyrazili.

Cesta do galerie nám příjemně utekla, obrazům jsme se upřímně divili, přeci jen v galerii není člověk každý den, a paní biletářce jsme připravili zvláštní překvapení: My dva jsme koupili a zaplatili 36 vstupenek.

To jsme ještě netušili, jaké překvapení připraví paní biletářka nám. Paní učitelka dějepisu nám sdělila, že se od paní biletářky dověděla, že jakýsi mládenec se slečnou tam koupili 36 lístků. Víc se k tomu paní učitelka nevracela. Proč také? Svým podvodem se spolužáci připravili o zajímavé setkání s výtvarným uměním.

Dneska je vstup do galerie drobátko dražší, ale zase si to člověk v mém věku víc užije. Přece jenom školák má jiné zájmy, než dospělý. Přesto si myslím, že měla paní učitelka tenkrát dobrý nápad. A my to neuměli ocenit.