Je jisté, že člověk byl stvořen k životu ve dvojici. Ale najít dobrého přítele, parťáka, spřízněnou duši, aby soužití s ním bylo harmonické, není vůbec snadné.

Bylo nádherné letní odpoledne. Vylovila jsem lehátko z pod střechy na terase a rozvalila se na něm téměř nahá. Užívala jsem si   pohodu svého soukromí a každým pórem vstřebávala to sluneční záření. Dveře do domu jsem nechala otevřené, věděla jsem, že za mnou přijdeš. Sluníčko tak příjemně hladilo, že jsem upadala do polospánku. Rušilo mě jen vrkání holubů z okolních střech a  mírné pálení krvavého šrámu na lýtku, který jsem utržila před chvílí o růžový trn na zahrádce.

Konečně jemně zavrzaly dveře a já věděla, že jsi tady. Zaváhal jsi, pohlédl pod stříšku na druhé lehátko, ale nechal ho na místě. Vždycky jsi byl ohleduplný a nikdy mě zbytečně nerušil.  Dopřával jsi mi odpočinek, a když jsi viděl, že spím, choval ses obzvláště tiše. Pomalu jsi mne obešel, chvíli mne pozoroval a pak sis sedl vedle mne. Párkrát jsi se ohnal po mouše či vose, aby mne opravdu nic nerušilo. Považovala jsem si tvé náklonnosti a byla za tu přízeň vděčná. Byl jsi skutečně přítelem pozorným, džentlmenem, jak má být. Porozumění mezi námi bylo přímo hmatatelné. Oba jsme si užívali tu nádheru letního pozdního odpoledne. Pak tě zaujala bolavá rána na mém lýtku a já  na ní ucítila tvůj dech. Dotkla jsem se jemně tvého ucha a zašeptala: "Fuj, Azore, lehni!"