Já neumím psát lyricky,

i když jsem duše citlivá;

když zkusím to, tak komicky

vždy verš můj nějak vyznívá.

Slova se sama řadí v rýmy

a tvoří děj, ne pocity,

neb svěřovat se s city svými

je pro mne problém letitý.

Dojme mě pohled na krajinu,

dech zatají mi vodopád,

neštěstí lidská nepominu -

to vše mi pak dlouho nedá spát. 

Nad milostnými příběhy   

zažívám smutek bezbřehý

a když se nikdo nedívá,

slzím jak bába svíčková.

Dojetí s věkem přibývá,

čtu sbírky veršů lyrických

a jejich slova mámivá

ve mně budou znít navždycky.

Jsem vděčna za svých pár přátel -

je to krásné, však to znáte.

Taky mě berou za srdce

vaše laskavé reakce.    

Leč ať se snažím sebevíc,

od večera až do rána,

nevzejde z toho stejně nic,

psát nebudu jak Zuzana! *     

x x x x x

Než dělat tolik povyku,

že neumím psát lyriku,

abych nevyšla ze cviku,

zkusím zas občas psát epiku.

* Omlouvám se, „paní“ se mi sem už nevešla. A je to samozřejmě nadsázka a upřímný obdiv autorce.