Po Pražském jaru přišlo velmi dusné léto,
létají stále ptáci také kytky kvetou,
jenomže v tomto srpnu trochu jinak voní,
jsou cítit střelným prachem, ne tak jako vloni.

A také i těm ptákům do zpěvu moc není,
stejně jak u jiných bylo to těžké probuzení,
s hukotem letadel se jejich zpěvy mísí
a nejsou radostné ten den tak jako kdysi. 

Snad ještě v úterý, určitě ne v tu středu,
bylo nám do zpěvu a vzduch byl plný medu,
tu najednou zní časným ránem jen do ticha,
z rozhlasu vzdorující píseň Petra Ulrycha.

A pak už slyšíme jen samá smutná slova,
která nám opakují po celý den znova,
máme tu okupanty, těch cizích vojsk šiky,
z východu zverbované rudé bolševiky.