Na Vánoce mi syn koupil výjimečný dárek. Týdenní poznávací zájezd do Říma.
Konal se teď začátkem března, a bylo to neskutečně nádherné, zajímavé a náročné. Už jsem v Římě byla dvakrát, vždy pouze na jeden den, s tímto zájezdem se to samozřejmě nedalo srovnávat.
Navštívila jsem spoustu památek, které jsem dosud znala jen z obrázků, prohlížela si na vlastní oči světoznámé kostely, sochy, mosty, nábřeží, koukala se na Řím z výšky Kopule Chrámu sv. Petra, hodila minci do Fontány diTrevi....
Ochutnala jsem originální italskou pizzu, zmrzlinu, espresso.
Poznala jsem spoustu lidí - temperamentních Italů, Čechů, žijících v Itálii, i "účastníky" našeho zájezdu, včetně paní Tůmové, naší perfektní delegátky.
Nabita dojmy jsem se pak vracela zpět do Česka.
Po noci strávené v autobuse jsem otevřela oči až za přechodem v Horním Dvořišti. První skupinka zde vystupuje, první z nás jsou doma.
Jsem zkroucená po spánku v sedě, ale kupodivu se cítím spokojená (téměř až šťastná), a odpočinutá. Vyhlížím z okna, čtu české názvy měst, obchodů, i texty na reklamních tabulích, a přesto, že jsem tudy vždycky pouze projížděla, mám pocit, jako bych to tu už dobře znala..
V Českých Budějovicích přesedám na vlak, dál se vracím sama.
Za Brnem už cítím mírný neklid, nebo snad přesněji vzrušení z faktu, že se blížím k domovu.
Už se stmívá, když vystupuji u nás na vlakové zastávce. Chvíli čekám, až vlak přejede, zhasne červené světlo a zvednou se závory. Na svůj domek vidím hned od přejezdu, teple žlutě září pod pouliční lampou.
Za brankou se něco pohybuje. Pejsek Ferda stojí na zadních nožkách, uši vztyčené, mrská ocáskem a pozoruje okolí.
Náhle spustil hurónský štěkot. To když mne uviděl a poznal. Otevřela jsem branku a on se na mne okamžitě vrhl, ani jsem nestačila odložit tašku a kufr.
"Ferdýsku, počkej přece chvilku," smála jsem se.
Pejsek šílí radostí. Lítá po dvoře nahoru a dolů, opakovaně vyskakuje a snaží se mne olíznout, tancuje kolem mne, lehá na záda a ukazuje bříško, abych ho na něm poškrabkala.
Na zídce z bílých cihel sedí kočka. Trpělivě čeká, až se pes trochu zklidní, pak i ona ke mně neslyšně přiběhne, otře se mi o nohy a krátce mňoukne - "Ahoj, já jsem tady taky!"
Když jsem se s nimi pomazlila, oběhla jsem i s nimi v závěsu dvůr. Hvězdičky mi k tomu svítily z tmavé oblohy, někde z lesa se krátce ozval nějaký ptáček. Stromy mi v náhlém závanu větru mávly větvemi na přivítanou. Jsem doma.
-----------------------
Trochu vám zde svůj kraj přiblížím - jsou to například:
Luhačovice a okolí, ty snad ani nemusím moc popisovat.
Uherskobrodsko - Zbrojovka, Muzeum Jana Ámose Komenského i nechvalně známá restaurace Družba (střelba šíleného střelce). .....
Vlčnov a Jízda králů ....
Bílé Karpaty, Lopeník, Kopaničářské slavnosti, turistika i lyžování, houbaření, žítkovské bohyně.....
Bojkovicko - zde mám dům, zahradu, příbuzné, přátele i známé. Jsou zde lesy, kam chodím sbírat houby, na jejich okraji na podzim trhám šípky na čaj, do těchto lesů jsem umístila děj svých prvních pohádek - vy je znáte pod názvem Pohádky pro Honzíka. Okolo potoka chodíme s pejskem na procházku, občas při tom vidím ve vodě čápa nebo volavku. Z terasy na pohodlné židli na jaře slyším zpěv různých ptáků, bzukot včel v rozkvetlé koruně staré hrušky, v létě pod slunečníkem mlsám zmrzlinu, na podzim krájím přezrálé hniličkové hrušky do kvasu, vážu cibuli či česnek do svazků na proschnutí, pozoruji, jak les mění barvu....
Máme krásnou zemi, krásné kraje, nádherná místa, kde žijeme a ke kterým se nám vážou vzpomínky. Máme jen a jen naše české, moravské, slezské i krajové místní tradice.
Jsem ráda, že sem patřím. Všude na světě jsou hezká a historická místa, a já jsem ráda, když se mi podaří vyjet je navštívit. Ale Česko, a hlavně můj kraj, je místo mého srdce.

http://www.matyldinopovidani.cz/