Jako dítě jsem často slýchala, že když se narodíš, je tě vlastně jen polovina. Tu druhou půlku si k sobě musíš v životě najít sám, abys byl celý člověk. Někde, kdesi...

Vůbec jsem to nechápala. Často jsem se nakrucovala před zrcadlem ze všech stran, abych zjistila, kde že to chybím. Zdálo se mi, že jsem celá a že nikde nic neschází. Bylo to kruté zjištění. Normální lidé jsou půlky a já celá, asi tedy nebudu normální. Až s přibývajícím věkem jsem zjistila, jak to je. Také jsem začala hledat tu svoji druhou polovinu. Pak jsem ji našla. Byla urostlá, milá a chytrá. Dobře vypadala, ještě líp mluvila. Zdálo se mi, že jsme ty správné půlky, že spolu tvoříme celého člověka.

Řadu let to tak vypadalo, i když jsem si uvědomovala, že někde nějaká skulinka, škvírečka či mezírka se najde, ale nevadilo to. Pořád jsme jeden člověk. Já a on. Osud byl milostiv a dovolil nám, abychom se našli. A skoro k sobě zapadli v celek...

Ale skoro nestačí. Musí to být absolutní, žádná skulinka se nepovoluje. Tak jednoho dne moje polovina zjistila, že roky utíkají a že by si ráda ještě vyzkoušela hledání dalších polovin. Tak jsem skončila stejně, jako na začátku. Zase jsem jen polovina, byť si připadám celá. A dokonce spokojená. Ale mám dilema.

Pokud moje bývalá polovina nebyla ta pravá, tak kde ta moje pravá polovina je? Kde se schovává? Jen jedním očičkem bych se podívala...

Neviděl jste někdo moji polovinu?