Když byly moje děti malé, po štědrovečerní večeři jsem šla rozsvítit stromeček a přitom jsem zazvonila zvonečkem. Asi to všichni znáte. V době, o které píši, byly moje děti skoro dospělé. Eliška (15), Míša (17) a David (19) už dávno na Ježíška nevěřili. Přesto Eliška dokázala prožívat zvonění zvonku a rozbalování dárků stejně jako když byla malá.

A proto jsme se rozhodli jí opět udělat radost. Všechno bylo nachystáno, dárky jsme společně uložili pod stromeček, stůl byl prostřený, a tak se mohlo začít s večeří. V nestřeženém okamžiku jsem pověsila malý zvoneček, (který jsem tenkrát těžko sháněla) na háček pod stůl tak, abych o něj mohla kolenem zavadit. Kluky jsem na to už předem upozornila, aby to neprozradili.

Večeře proběhla v klidu bez kostičky v krku. Eliška si kapra vždy vychutnávala, a tak se každý rok čekalo jen na ni. Abych ji trochu popohnala, kolenem jsem zavadila několikrát o zvoneček.

„Co to bylo?“

„Já nevím, cos slyšela?“

„To byl Ježíšek, zase ho neuvidím, ještě jsem nedojedla.“     

„To byla maminka pod stolem", vypadlo najednou z Michalových úst. David ho kopl pod stolem a já se neubránila smíchu. Eliška se tvářila, že nic neslyšela, a ke stromečku, pod který také uložila dárky, šla s radostí tříletého dítěte.

O rok později jsme si to zopakovali, ale upozornila jsem Míšu, aby to zase neprozradil. Večeře se opakovala jako přes kopírák, jenom jsme byli všichni o rok starší. Ne, opravdu, Míša slíbil že to nepokazí a já si říkala, že to tentokrát vyjde. Když se po zazvonění zvonečku a Eliščině otázce „Co to bylo?“ ozval David. „To byla maminka.“ To už jsme nikdo nevydrželi a vyprskli jsme. Ani Eliška se už nedokázala tvářit, že to neslyšela, a povídá: „Vy jste hrozní, ani tu radost mi nepřejete.“ Smáli jsme se tomu celý večer a každý rok jsme si na to zavzpomínali. 

A zvoneček? Zůstal ukrytý a nikdy už nehrál na vánoce hlavní roli.