Bývala bych ráda byla, kdybych ještě jednou žila,
šálkem u ranní tvé kávy, mazlíc se s tvými rtíky,
nosila jen dobré zprávy, co sládnou v puse jako fíky,
snad bych taky ráda byla knoflíčkem u košile,
cítila bych tvoje prsty až do poslední chvíle.

I radost by mě udělalo být tvým nátělníkem,
blízko srdci přitulena jako pod deštníkem.
Hřebínkem bych ráda byla, čechrajíc tvoje vlasy, 
mluvila bych ke tvé duši jen příjemnými hlasy.
Nejraději bych však byla tvá láska a naděje,
vždy chránila tě před zlem, ať se nic neděje.

Tolik tě miluji a ty jen spíš, o mě a mé lásce,
sotva ty víš...

Přání člověk velká mívá, ve svém nitru však je skrývá,
slova jako pohlazení, měl by vždycky říci.
Nezvládne to? 
Jeho chyba, někdy pozdě bývá...