Slyšíš, jak temná propasti hlubina svým vábivým hlasem láká: Skoč!?

I v tvých očích je mámení příčina. Tak jsem se sebe zeptal: Proč?

Co jsou tvé oči? Čím mi jsou? Čím jsou tobě? A čím jsou nám?

Dívám se do nich skoro denně. Dnes poprvé se sebe ptám.

Když každou chvíli jsou tak jiné, jestli je vůbec trochu znám.

Kromě té mámivé hlubiny, co k smrtelnému skoku radí

Jsou tu i sladké maliny a ruka, která něžně hladí.

Jsou v nich veselé plamínky, tak jako v očích uličníka,

Oddané oči milenky, jak důvěřivé oči psíka.

Příjemno v nich, jak pod peřinou. Jak koláč právě upečený,

a když se občas třesu zimou, najdu v nich teplou náruč ženy.

V těch očích bezedných, ukryt je celý svět,

a proto těžko bych, napsal to do pár vět.

Ale jsou to i těžká pouta, na noze koule, trochu klec.

A touha letět doutná, doutná.  Až rozhoří se nakonec.

Být volný, jak pták bez zajetí. Nahoře nebe, prostor, dole zem.

A člověk letí, letí, vzhůru letí. Za světlem, teplem, za sluncem.

Ale ten rozlet mi jedno maří,

že i to slunce z tvých očí září.

„Co jsou tvé oči?“.  otázka.

„Můj bludný kruh“. je odpověď

Takové jsou ženy a takové jejich oči jsou.

„Je to dar, či prokletí?“ končím další otázkou.