Do Prahy přijel legionářský vlak. Je to vzpomínka na české legionáře, kteří bojovali v carském Rusku, na straně Trojdohody (Británie Francie Rusko). Drželi tam sibiřskou železnici. Proti nim byl Trojspolek (Prusko Rakousko Osmanská říše). Odehrávalo se to kolem roku 1917. Bylo jich asi 60 tisíc, dokonale vyzbrojených. Po ukončení první světové války byli odzbrojeni a vraceli se přes Indii, Ameriku, do teď už mírové Evropy. Někteří i s novými ruskými manželkami.

V mém mládi jsem se se dvěma, tehdy ještě žijícími, setkal.

První se jmenoval Polák, byl bezdětně ženatý, manželka byla česká švadlena. Bojoval v Itálii, u jezdectva. Bydleli na pražských Vinohradech, činžák už měl elektrický výtah, s ovládáním škubáním za lano. Pokuřoval si doma, labužnicky, při našich oděvních návštěvách. Chodili jsme k nim s mou matkou. Rád nám vyprávěl o tehdejší Itálii. Při nočním návratu z vináren šli vojáci nejdříve do stájí. Tam je koně vítali ržáním, i v té tmě ho vlastní kůň hned poznal a ještě více mu zaržál. O hrůzách války nikdy nemluvil, asi žádné nebyly.

Druhý pamětník byl z carské Rusi. Jmenoval se V. Suchánek, pak bydlel ve Strašnicích. Moc se mu tam líbilo, ani se do Evropy nechtěl vracet.

Měl jen jednu vlastní nohu, druhou měl dřevěnou. V jedné přestřelce stáli proti sobě, s napřaženými zbraněmi, dva vojáci. Mířili na sebe s nepřátelským vojákem. Přišlo mu nějaké vnuknutí, aby na nepřítele nevystřelil, že se pak v životě bude mít dobře. Sklopil zbraň a střelil mimo něj. Nepřítel ho střelil také jenom do nohy. Tu mu později amputovali, dostal dřevěnou. Opravdu se pak v životě měl moc dobře, bral od mládí invalidní důchod válečného invalidy; z dlouhé chvíle si četl knížky, až do pozdní smrti.