Slíbila jsem pár řádků o Vídni, kde jsme začínali a ukončili naši dovolenou.

Před odletem do Antalye jsme měli několik hodin času a tak jsme se rozhodli ke krátké procházce. Plán byl jednoduchý. Dojedeme vlakem do města, projdeme se kolem katedrály sv. Štěpána, dáme si něco malého pod jazyk, odlovíme jednu kešku, abychom jeli na dovolenou s kulatým počtem, a pojedeme na letiště. Fajn. Jenže jsme se trošku v uličkách zamotali a vlak na letiště nám frnknul před nosem. Uff, polil nás ledový pot. S lístky na ten původní rychlovlak, jsme naskočili do jiného, zastávkového. Naše zpoždění bylo asi 20minut, a tak jsme odbavení ještě v pohodě stíhali. Ty chvíle hrůzy, aby nepřišel kontrolor a jak bychom to vysvětlovali, nikomu nepřeji. Při příjezdu na letiště jsme se rozdělili, já stát frontu na odbavení a Romča pro uložená zavazadla. Fronta se zkracovala a Romča nikde. Už jsem pouštěla několik cestujících před sebe, když se objevil s kufry. Personál byl na obědě.

Zpáteční přílet do Vídně byl bez problémů, ubytovali jsme se v penzionu a těšili se na město. Naposledy jsme ve Vídni byli v čase adventním a tak jsem sobě i městu slíbila, že se vrátím, až pokvetou růže. To jsem splnila, jenže Vídeň se mi od té doby změnila. Zamilovala jsem si město elegance, a i když plné turistů, klidné, čisté. S natěšením jsme se posadili do kavárny na Mariahilfer Strasse, nasát atmosféru města. Vedle nás ke stolečku zasedla společnost vybavená několika mobilními telefony a ozdobená (převážně pánská část) zlatými řetězy. Hlasitý hovor v jejich rodném jazyku, nám kdysi bratrském, se nedal neslyšet. Velice dobrá káva nám rázem zhořkla. Proč si myslí, že čím hlasitěji, tím lépe, stále nechápu. Naštěstí kavárna nebyla náš hlavní zájem. Vynechali jsme známé turistické cíle a vydali se do méně navštěvovaných míst. Navštívili jsme Císařskou hrobku pod kostelem kapucínů, Mexicoplatz, Muzeum patologie, Dům živých mořských živočichů, Dunajský ostrov, Přístav. Vydali jsme se i na televizní věž Donauturm s otočnou kavárnou. Z věže, u pozorovací plošiny ve výšce cca 150m, za příznivého počasí odvážlivci skáčou budgee jumping. Další zajímavostí, kterou jsme si nenechali ujít, je Hundertwasserhaus, dům, který nemá rovné, pravidelné linie. Vídeňská radnice je skvost, připomíná mi Libereckou radnici a naopak. Byli jsme moc rádi, že si ji můžeme prohlédnout i uvnitř. A to byla asi tečka za naším pobytem a nám nezbylo než říci: Sbohem Vídeň.

A co bude příště? Možná Paříž, kdo ví…..