Budou se plnit koše, košíky, tašky. Bude se vstávat brzy ráno a prolézat v lese oblíbená místa. Bedlivě nahlížet do mlází. Ale do lesa se vyrazí i odpoledne, určitě tam po ranních houbařích něco zůstalo.

Pravý houbař se s každým nalezencem pomazlí, tím, že ho pěkně očistí, okrájí, omete štětečkem a láskyplně uloží do košíku. Nejde mu ani tak o množství nalezených hub, jako o jejich kvalitu. O to toulání po lese a tiché zvolání: mám!

Jsou houbaři, co sbírají jen pravé hřiby, nad těmi ostatními ohrnují nos a berou je jen v naprostém nedostatku těch pravých.
Nejhorší jsou však houbaři, kterým jde o množství. Rychle utrhnout, hodit do koše a pelášit dál, aby nám to jiný houbař nesebral. A v koši (to v lepším případě, v horším je to klidně igelitová taška) se válí houby všech velikostí, neočištěné a mnohdy nevalné kvality. To potom ty houby naříkají, kam jsme se to dostaly? A co teprve jak naříká houbařova manželka při jejich čištění a třídění. Svou drahou polovičku by raději než v lese viděla v horoucím pekle. Ale není jí to dopřáno. I takovýto houbař je pravým nadšencem a zítra nebo pozítří vyrazí do lesa zas.

Po návratu z lesa nastane čas zpracování hub. Smažení, dušení, zapékání. Nejrychlejší je dát je nakrájené do mrazáku, ale když je hub požehnaně, musel by být mrazák nafukovací. A tak se zavařuje, suší a provádí všechna možná kuchyňská kouzla s dary lesa.

Pro mě osobně nejhorší sortou houbařů jsou houbaři ze sousedního Polska. Chodí na houby celé trestní výpravy. V ruce nesou plastové kbelíky a igelitky, udělají rojnici a šlapou jak vojenský předvoj. A z různých koutů lesa slyšíte „Agneša!!! Juzek!!! Bolek!!!“, no prostě řvou jak na lesy. A mě berou čerti. V lese se má našlapovat lehce, potichu, užívat si šumění stromů a zpěvu ptáků, nevyplašit srnku a jen ji z dálky pozorovat. Ke každému hříbku pokleknout, vykroutit ho z jeho jamky nebo lehce odříznout, očistit, uložit a pokochat se jeho krásou. Kdo ví, jak dlouho budeme moci ještě tento náš „národní sport" provozovat. V našem lese se už objevila tabulka „vjezd jen na povolení arcibiskupských lesů...“, bojím se doby, kdy na cedulce bude „VSTUP JEN ...“ , to by byl pomalý konec houbaření v zemích Českých i Moravských. Ale my si poradíme, budeme tam chodit na tajňačku.

Jsou houbaři, kteří do lesa na houby kromě košíku a houbařského nožíku nosí ještě další věc. Ne, není to pivo v plastové láhvi. Je to fotoaparát. Asi jste již uhodli, že i já k těmto houbařům patřím. Snažím se najít i jiné než ty notoricky známé konzumní houby. Nějakou raritu.
Jednu takovou jsem našla v roce 2013 v zaniklých a zdevastovaných Jánských koupelích nedaleko Kružberku, a to jsem ani nešla na houby. Houba se jmenuje kukmák bělovlnný a byl to úžasný pocit. Nález to byl docela vzácný. A od té doby pátrám a fotím. Snad budu mít zase jednou to pravé houbařské štěstíčko.

A vám přeju plné košíky, klid a pohodu při sbírání hub.