V minulém článku jsem Vás seznámila s posledním direktorem cirkusu Kludský. Nyní mně dovolte Vás seznámit s posledním drezérem a i potomkem slavného cirkusu. Pan Jiří Kludský mi již podruhé poskytl rozhovor o své profesní dráze a o životě u cirkusu. Letos se dožil 85 let, a tak článek je připomenutím zašlé cirkusové slávy. V současné době žije v malé vesničce nedaleko Rokycan se svou ženou a pejskem Baldou, kterého si vzal z útulku.

Jaký je Váš vztah ke zvířatům?

Jsem  jeden ze zakladatelů moderního trendu budování zoologických zahrad s co největšími výběhy.Když jsem emigroval v rce 1968 do Spolkové republiky Německo, začal jsem pracovat v Hamburku u firmy Hagenbeck. Jednalo se v té době o největšího obchodníka se zvířaty, dodávanými do všech evropských ZOO. Vždy jsem se snažil, aby zvířata měla co nejlepší podmínky pro svůj život v zajetí. K tomu mi pomohly hlavně zkušenosti, které jsem měl s drezúrou  lvů, medvědů, tygrů a vlků. Držel jsem se jedné zásady "chyby nedělají zvířata, ale lidé".

Můžete mi něco říci, od kdy jste začal pracovat jako drezér?  

Od dětství jsem žil v cirkusové prostředí a v padesátých letech jsem začal pracovat u tehdy znárodněných Československých cirkusů, které vznikly sloučením několika bývalých soukromých cirkusů, mezi kterými byl i cirkus Kludský. Jako první zvířata jsem dostal k výcviku půlroční lední medvědy, kteří byli dovezeni z tehdejšího SSSR. Počátky byly velmi těžké, práce s medvědy je daleko náročnější než s šelmami, jako je tygr či lev. A proto po mně nikdy nikdo lední medvědy ve svém programu neměl a ani v současné době nemá. Držím se železného pravidla, že kdo si myslí, že násilím ovládne zvíře, tak vyhrál.To ale jen do chvíle, než se ztratí zvířeti z dohledu.Pak dostane vše vráceno. Jak říkával můj strýc Karel Kludský - "násilí plodí jen násilí". 

Byl jste někdy v manéži v ohrožení života?

Další drezúru jsem prováděl se smíšenou skupinou šelem, která se skládala ze lvů, tygrů a dalmatinů. V polovině 20.století to byla novinka. Většina drezúr byla ve složení samotní lvi nebo samotní tygři, což můžete vidět i dnes. Aby člověk eliminoval nebezpečí, musí umět vyčíst z mimiky, pohybu i zvukových projevů, v jaké jsou zvířata náladě, a podle toho s nimi pracovat. Jestli něco podceníte nebo přehlédnete, máte prostě smůlu. Ano, i mě třeba lední medvěd srazil k zemi a zalehl. Strach musíte potlačit, ten nemá v cirkusové aréně místo. Podařilo se mi vstát  a snažit se ze sebe dělat toho největšího tvora a dát mu najevo svou převahu. Nakonec medvěd ustoupil. Představení jsem dokončil, ale medvěda jsem stále hlídal.  

Váš další profesní život?

Protože jsem se oženil, musel jsem dráhu drezéra opustit. Moje manželka nebyla zvyklá životu u cirkusu, věčnému jezdění po štacích, cirkusy v té doby od jara do podzimku jezdily do zahraničí. Tak jsem začal pracovat v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Ředitel ZOO pan Vágner byl velmi pokrokový člověk, který přišel jako první u nás s nápadem zřídit zoologickou zahradu ve formě safari, kde by zvířata se volně pohybovala a návštěvníci je pozorovali z aut. Velmi se mi tato myšlenka líbila a rád jsem v ZOO Dvůr Králové s  panem Vágnerem spolupracoval. Jenže přišel osudový srpen 1968 a já jsem byl v té době v bývalé Jugoslávii s rodinou na dovolené. Rozhodl jsem se, že se již domů nevrátím, a začal jsem později žít v bývalém Západním Německu.Nejprve v Hamburku a později ve Stuttgartu. Tam jsem pracoval jako inspektor dravé zvěře až do svého odchodu zpět do své vlasti po sametové revoluci..

Jaký je Váš názor na existenci cirkusů v dnešní době?  

Cirkusy byly poplatné době, ve které vznikly. Nebyla kina, televize či rozhlas. Lidé se rádi baví a cirkusová představení jim přinášela radost. S cirkusy přijížděly do měst i různé kolotočové atrakce a většina pouťových oslav se neobešla bez akrobatů, drezúr zvířat a dalších atrakcí. Ostatně velmi hezky o tom vypovídá seriál "Cirkus Humberto", kde je vidět i zákulisí a rub pozlátka jménem cirkus. Provoz cirkusu byl v každé době velmi nákladná záležitost a výnosy z prodeje vstupenek nepokryjí náklady  na provoz, krmení zvířat, energie a další výdaje. Proto také pokus o obnovu cirkusu Kludský mými příbuznými po roce 1989 ztroskotal. V komunistickém režimu byly cirkusy dotované státem. Vše, co se dostane na svůj vrchol,  má i svůj sestup a tak to je s  cirkusovou slávou. Moji předkové přinášeli lidem zábavu a radost. A já jsem hrdý na to, že jsem se mohl na té radosti podílet.

Pan Jiří Kludský se v současné době věnuje svému druhému největšímu koníčku po zvířatech, a to je malování. Místní hospoda, kam si občas jde zahrát mariáš, je vyzdobena jeho obrazy ze života mariášníků, znovu obnovil místní kapličku sv. Panny Marie a chce ještě namalovat obrazy pro připravovanou Křížovou cestu. Je ochráncem zvířat, na jeho zahradu v zimě přilétá nejvíc ptactva ze širokého okolí a na místním rybníku krmí malé kachničky.