Když jsem chodila do školy, nacvičili jsme s paní učitelkou divadelní hru od Karla Čapka "Ze života hmyzu". Já jsem hrála chrobačku a valila si po jevišti se svým chrobáčkem kuličku hnoje. Představení se moc líbilo a mně se líbilo také. Hrála jsem se svým oblíbeným spolužákem a opravdu jsme si to užívali.

Nedávno jsem si na to vzpomněla a přistihla se, že si vlastně tu kuličku před sebou valím celý život. Někdy mi některý chrobáček trochu pomohl, některý byl ale líný a nechal mě kuličku valit samotnou.

Chrobáčky jsem postupně stejně poztrácela, ale kulička zůstala a já ji valím ze všech sil dál. Někdy se mi zdá menší a lehčí, někdy stěžkne a když ji tak celý den valím, jsem opravdu hodně unavená. Vím ale, že ji valit musím, je to můj úděl, moje životní náplň. Kulička se naplnila bolestmi, starostmi, ale když je v ní víc radostí , je najednou o hodně lehčí.

Přeji si, aby byla hodně lehká, abych ji mohla dovalit až do konce.