Oslavila jsem šedesátku. Trochu posmutnělá oslava. Bez muže, který už tehdy svůj souboj s časem prohrával. Zbývalo mu ho na pár měsíců. Pak můj čas ovládl smutek. Pod falešnou maskou "veselé vdovy" jsem ukryla své zoufalství. Obklopena přáteli, propadala jsem se do samoty.

Pak jsem najednou prohlédla. Nemám čas na strádání, na bolest a sebelitování. Mám už jen čas na život. K mému životu patřil muž. K mému životu patří muž! Už jsem na nic nečekala a pustila se s odvahou a nadějí do hledání partnera na další část svého života. Brzy jsem "toho pravého" objevila na počítačové "seznamce". Ještěže "my babičky" patříme k moderní generaci a umíme si poradit i s technikou.

Můj život se dostal opět do obrátek. Čas se roztočil jako na kolotoči. Vstoupila jsem do nového vztahu bez zbytečných okolků, s vědomím, že čas se nedá recyklovat. Nelze ho vracet zpátky, nelze ho opakovat a vylepšovat "film", který se dotočil. Lze ho jen patřičně vychutnat a prožít.

Do milostného opojení, které jsem prožívala do morku kostí, přišla, téměř už neočekávaná, vnoučata. Dva kluci. Jeden hezčí než druhý. A tak můj čas zamilovanosti nemizel. Prodlužoval se a znásoboval. Mít najednou tři chlapy ve svém srdíčku je nádhera! Zrovna v té době jsem narazila na citát: "Je lépe milovat o dva víc, než o jednoho míň." Jaká pravda pravdoucí! Láska se počtem milovaných neumenšuje, právě naopak.

A tak, čas, nečas, ji rozdávám a přijímám. Přijímám a rozdávám. Doufám, že mám ještě hodně času na její rozdávání a pevně věřím, že to vědí i  "tam nahoře" a poskytnou mi ho dostatečně. I tak jsem vděčna za každé nové probuzení, protože čas je nevyzpytatelný. Hýčkám si ho, hlídám jako oko v hlavě, nenechávám mu příliš prostoru na útěk, ale na druhou stranu mu neutahuji opratě. Sám nejlépe ví, co potřebuje. Potřebuji.