Je ráno? Asi ano, ale není kam spěchat, je neděle. Zmáčknu knoflík u rádia a hele, zase písnička: Kdepak ty ptáčku hnízdo máš...? Tady, Kájo, tady! Mám hnízdečko pěkně měkoučce vystlané. Domov. Střecha nad hlavou, to je priorita! Konec úvah, rozhrnu závěsy. Poprchává, mlhavo. Vidím to dnes na kavárnu a brebentění s kamarádkami. Jo, to my rády. Takových let se známe a máme stále co probírat.

Pondělní ráno je mrazivé. Konečně! Snad se dočkám zasněžené zimy. Už měsíc se těším na běžky. Pouštím rádio na plné pecky a roztančím v županu rockenroll. To je rozcvička! Den mě začal bavit. Čekají mě dobré skutky. Nasekám ořechy, přidám ovesné vločky, nadrobím chleba a sypu ptáčkům do krmítka. Spěchám, hlídám dnes děti, Jeluška musí k lékaři. Jdu jim naproti. Ondřík poskakuje vedle kočárku a jak mě zmerčí, utíká ke mně. "Teto, teto, já jsem se tak těšil!"

Úterý - vystřelím z postele a zklamaně sleduji tající sníh. Co budu dělat? Na Lídu Bárovou se jde až večer. Jo, domácnost si mě žádá, peru, poklízím, luštím sudoku, nepřítomně hledím do anglických slovíček, sleduji zprávy, zase atentát! Po obědě kafíčko v kavárně, diskuse s kamarádkou nad denním tiskem. Dá se mu věřit? Procházka u řeky, nákup a telefon: "Mamko, prosím, vyvenči psa, přijdeme až večer." Druhá procházka, cestou krmím havěť na řece a Tašja se zlobí, že nic nedostane. Má speciální krmení, je to seniorka!

Ve středu neotálím, jdu do práce. Od 8 do 14 hodin. Prima den, pro mne zábava. Večer peču a vařím dobroty pro rodinu dcery, druhý den pojedu do Prahy.

Čtvrteční dopoledne. Čučím do zrcadla a usmívám se nad tou beznadějí. Nedá se nic dělat, umyji si aspoň vlasy. Balím a jedu do Prahy na sraz s přáteli z i60. Spojím příjemné s užitečným. Po obědě se stavuji ještě v kavárně na pravidelném srazu bývalých zaměstnanců školy. Spěchám na vlak, těším se na vnoučka. Už ve dveřích mi hlásí:" Babičko, dneska diktát nepíšu! Mám z pololetky jedničku."

V pátek se vracím domů. Ve vlaku jsem se začetla do knihy Alice Munroové - Láska dobré ženy tak, že vystupuji s kabátem v ruce, málem bych přejela. Je to katastrofa, ale mně je to k smíchu. Po obědě kafíčko s kamarádkami, jsou zvědavé jak bylo, co bylo, kdyby nebylo...Telefon: Mamko, prosím, vyvenči... 

Budík drnčí na celé kolo a mně se nechce z postele. Je půl páté, sobota. Jdu do práce na ranní směnu od 5.30 do 18.hodin. Vyčítám si, proč? Jsem zajištěná, spokojená, nemám nedostatek. Trvá to jen chvíli, než vstanu. Balím snídani i pro studenta, vím s určitostí, že nesnídal. A už se zase těším. Na kontakt s lidmi, debatu s mládeží, zajímavé zážitky. Den jak víno, vyplněný příjemnou prací.

To je zváštní, dnes se mi nic nezdálo. Je opět neděle. Otvírám pomalu oči a sleduji pruh světla na koberci, který se dere mezerou v závěsech. Je mi dobře. Mé dny nebyly smutné ani prázdné, ani tak všední. Kéž by trvaly věčně.