Byly kdysi pradávno doby, kdy ještě neexistovaly barvičky a už vůbec ne tužky.
V té době se narodil kluk a byl velice neposedný. Pořád někam lezl a někde něco objevoval. Maminka s tatínkem už si s ním vůbec nevěděli rady. Báli se, že se mu něco stane.

Jednou se ten malý, říkejme mu Všetečka, protože jméno už si nikdo nepamatuje, pořád motal kolem mamčiného ohniště a když vypadl kousek uhlíku z ohně hned se ho zmocnil. Bylo ale horké, tudíž neváhal a vložil ho do dřevěného špalíčku. Protože se zrovna zas nudil, vzal špalíček s oharkem, který rychle vychladl a začal jím malovat na březovou kůru sluníčko, které ne a ne vykouknout na oblohu.

Co to? Na kůře se objevilo sluníčko, leč umouněné. "Mamííí, koukej!" začal se chlubit Všetečka malým zázrakem. Okamžitě začal přikreslovat další a další obrázky. A tak měla maminka s tatínkem na chvíli klid. Všetečka si našel novou zábavu. Brzy se stal dospělým a začal totéž učit své děti. Jenomže, Všetečkovi děti nemohly být jiné než všetečné a už se nespokojili jen s oharkem, koumali a koumali, až se narodila první tužka.

A ještě nebyl všem vynálezům konec. Přešlo několik generací a jednoho dne řekl jeden chlapeček (nebo holčička? Co na tom?) kouzelné přání: "Chtěl bych, aby tužka nemalovala jenom černé obrázky..." Světe, div se, narodila se první pastelka. Nakreslila červené jablíčko a, panečku, ta byla veselá! K první přibyla druhá, třetí... ...a šikovné dítko okamžitě začalo obkreslovat květiny, oblohu...
Až to nebe dojalo a upustilo na obrázek slzičku. Obrázek se rozpil, ale... Vždyť vznikl nový obrázek- vodový! A tak vznikly vodovky.

A potom přibyly voskovky, barvičky olejové... Každý další Všetečkův potomek přinese další a další novinku a svět pastelek se úžasně rozrostl ve velikou paletu barev. Svět obrázků už není černobílý,  je stejně barevný jako všechno kolem.

Děkujeme, Všetečko!