Po obědě jsem se vracel tramvají domů z práce. Před křižovatkou Želivského byl poklid a jen mírný provoz. Mimo vyznačený přechod přecházel vozovku, v montérkách starší muž. Pomalu přijíždělo venkovské auto a jeho řidiči zrovna někdo telefonoval. Možná manželka s neodkladným telefonátem, že se jí voda na kávu ještě nevaří! Šofér se přestal věnovat řízení a zabředl do domácího „neřešitelného“ problému.

Řidič lehce narazil předním blatníkem do nohy chodce. Ten bystře odskočil, obrátil se, a ještě stihl nakopnout auto do zadního nárazníku. Oběma se rychle vrátilo bystřejší myšlení.

Motorista zajel na chodník, zaťal klíčky od vozu do ruky v pěsti, a vydal se pěšky k chodci, už stojícímu na chodníku. Tam si to spolu rozdali – pěstmi…

Naše tramvaj už odjížděla do zatáčky, dál už nebylo co pozorovat. Po chvilce jsem jel tramvají touže trasou, ale opačným směrem. Rváče a auto už odvezla policie. Takovéhle příhody zažívám skoro každý den, nikdo jim ale nechce uvěřit.

Praha už není ta z dob našich školních výletů, vše se tu změnilo.