Dnes tiše po dřevěných schodech
se plíží má nesmělost
a z lesa houká sýček.
Přestaň, už dost, kdo umírá?
Jenom můj sen
dveře si otvírá,
aby se stulil v postýlku
ve prázdné paže Jana,
na chvilku,
ach jenom na chvilku...
Až budu u něho,
pak si mě volej, sýčku,
pak budu umírat štěstím.
Či mrtvé lásce naší
zapálím svíčku?