Jeho díla, ohromující krásou barev a kompozice, z něj učinila jednoho z nejznámějších světových malířů. Vincent van Gogh jich ze sebe za pár let vychrlil devět set, plus tisíc sto kreseb. Tvořil rychle a impulzivně, maloval jako o závod, aby unikl démonům, s nimiž celý život bojoval. Prohrál v pouhých sedmatřiceti letech. Ve středu uplynulo od této chvíle 125 let.

„Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou,“ psal ve svých dopisech, kterých se zachovalo kolem devíti set. Dosahují úrovně velké literatury i díky originalitě úvah o umění, přírodě a literatuře. Psal je se stejným zaujetím, s jakým maloval. Vyvinul si vlastní styl spočívající v rychlém nanášení jasných barev v širokých čarách, jako by kreslil štětcem. 

Energetická smršť sálající z jeho olejů je jen jedním z mnoha důvodů, proč zůstává jedním z nejznámějších malířů. Jeho skoro až reliéfní malby (nanášel oleje často přímo z tuby a bez mísení) jsou plastickým, přímo fyzickým ztvárněním umělcova napětí, neuhlazenost plochy obrazů zneklidňuje, provokuje, dráždí smysly. 

Kromě goghovské modře a zeleně se v jeho kompozicích objevují nejrůznější žluti, od té nejjasnější až po temnější odstíny v kombinaci s hnědí a dalšími témbry. Obrazy zrcadlí nepokoj a vnitřní rozporuplnost umělce, a zachycují jeho životní pouť od temnotných počátků přes šťastné pařížské časy až po závěrečné období fascinujících prací z jihofrancouzského Arles. 

Marný boj s démony

Vincent van Gogh se narodil v roce 1853 v nizozemském Groot-Zundertu. Odmala vážný a zakřiknutý, měl úzký vztah k bratrovi Theovi, který ho celý život podporoval. V šestnácti začal pracovat pro galerii v Haagu, jež ho záhy přeřadila do Londýna. 

Nervózní a labilní Vincent však Londýn opustil zničený z nešťastné lásky, ve dvaadvaceti se rozhodl stát kazatelem a pomáhat chudým a nakonec ohlásil Theovi, že si našel nové poslání – umění. V roce 1885 namaloval první mistrovské dílo Jedlíci brambor a v listopadu téhož roku odjel do Paříže. 

Pod vlivem tamních impresionistů se Goghova paleta projasnila. Začal volně experimentovat s malířskými technikami, barvami, zátišími, autoportréty a krajinami. Zároveň trpěl nouzí a někdy i hladem, neprodal jediný obraz. Pronásledovaly jej halucinace a myšlenky na smrt. Unikal jim v tvorbě. 

V roce 1888 Paříž opustil a odstěhoval se do Arles. Ozdobil zde svůj žlutý dům a vytvořil sérii známých kreseb se slunečnicemi, klidu však nedošel. Svého přítele Gaugina, který tam za ním přijel malovat, napadl po prudkých sporech s břitvou v ruce a nakonec si v záchvatu uřízl část levého ucha. Podle jiné verze mu ucho usekl Gauguin šavlí. 

„Trpět, aniž by si člověk stěžoval, to je jediná lekce, které se musíme v životě naučit,“ psal Théovi z psychiatrického ústavu v Saint-Rémy, kam putoval dobrovolně po pár měsících bezuzdného pití v květnu 1889. V klidu a tichu svého pokoje, i okolní zahrady a krajiny vytvořil během následujícího roku na 150 vrcholných pláten. Přísný řád kliniky mu načas navrátil klid i do života. 

V květnu 1890 Vincent opustil brány ústavu a přestěhoval se do Auvers-sur-Oise u Paříže. Několik měsíců tvořil poblíž bratra, v symbióze s krajinou. Poté se však jeho noční můry vrátily a na osudné procházce do polí se postřelil a krátce na to zemřel. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.

Za svého života prodal van Gogh jen jediné plátno: Červenou vinici za 400 franků. Jeho geniální obrazy však začaly být známé záhy po jeho smrti a dnes za ně platí nadšení kupci desítky milionů dolarů. 

Dramatický osud výjimečného umělce zachycuje inscenace Ohlušující pach bílé, kterou nyní uvádí Nová scéna pražského Národního divadla.