Korálky bílé
z šíje se mi smekly,
topí se v kaluži,
prchavé chvíle
z mysli neutekly,
vězí mi pod kůží,
k čemu jsou řeči,
slova jenom bolí,
ticho mi svědčí,
křičet nedovolí,
vysněné cíle
únavy se lekly,
láska nic nedluží.

Mlhavé ráno
náruč otevírá
v nejasné předtuše,
hra na piáno
jako pouta svírá
v zajetí Venuše,
podivné věty
v hlavě se mi rojí,
povadlé květy
touhu neodzbrojí,
kde je to psáno,
láska neumírá
od těl až po duše.