Cestička do polí
klikatě vede,
děvčátko,
milý tě při luně
ku lásce svede.

Příroda chrámem je,
jeho náruč nebe,
ztracíš se v lásce,
co kouzelně hřeje.

Rty jeho žádostivé
a ruce rozechvělé,
rozpálí lásky žár
pro tuto chvíli,
pro chvilek pár.

Láska kouzelnice
poblouznila i světice,
když srdce zpívá,
na to,
co bude pak, se zapomíná.

Z tmavého nebe
vše bledý měsíc
vidí,
někdy se za ty milence
tak trochu stydí.

Co ten už slyšel slibů
a zatajil hříchů.
Po lásce slzy
a plno křiku.