Podle kalendáře už dávno začalo jaro. Na jesenických loukách a kopečkách to zatím není patrné. Vítr foukající od Pradědu nebo od Červenohorského sedla se do nás zatíná ledovými pařáty. Letošní zima, skoupá na sníh a mráz, se nechce vzdát. A tak ubohé hlavičky sněženek či prvních narcisů se choulí v sněhovém objetí, v lese pod Biskupskou kupou se mezi stromy válí mlha podporovaná sněhovou peřinkou.

Pro mě osobně jaro přichází příletem čápů na hnízdo, které si zbudovali na komíně staré nefunkční pekárny. Čapí historie je na tomto hnízdě letitá, ale ne vždy veselá. V roce 2011 se čapí pár nastěhoval, tak jako každý rok, a vychovali k mé radosti tři zdatná mláďata. V neblahém roce pro čápy, 2012, kdy se zima opřela do přírody plnou silou a ještě v dubnu bylo všude několik čísel sněhu, přiletěli čápi a celé hejno asi šesti kusů stálo na poli, choulíc se zimou, na kopci nad naším domem, až po břicha ve sněhu, který padal a padal. Byl to velice smutný rok pro čapí populaci. I na „mém“ hnízdě hlídkoval jen jeden čáp, který všechny ostatní odháněl svým vzteklým klapáním zobáku. Druhého do páru se však nedočkal, ten uhynul možná už cestou a nebo chladem v těžkém mokrém sněhu.

Jaro 2013 jsem očekávala s napětím. Čápi se na komíně však neusadili. V následujícím roce se tam uhnízdil nový pár, vyseděl a vychoval jenom jedno čápátko, které se mělo však velmi čile k světu a rostlo přímo před objektivem mého fotoaparátu. No bodejť, o potravu se nemusel s nikým dělit. Minulý rok byl čáp bílý i černý vyhlášen ptákem roku 2014 a hnízda čápů byla monitorována mnoha dobrovolníky. Jistě vás napadlo, že jsem byla jedním z nadšených pozorovatelů.

Letos jsem netrpělivě čekala od prvního jarního dne, kdy už se konečně vrátí obyvatelé našeho komínu. Hnízdo však bylo prázdné, neupravené a zarostlé až do 11. dubna. To přiletěl jeden z čápů, pravděpodobně samec, který hnízdo hlídal a mezi „zíváním“ a úpravou hnízda vyhlížel samičku. A já společně s ním. Dny ubíhaly, studený vítr mému sirotečkovi čechral peří a druhý čáp nikde. Už jsem přestala doufat, že přiletí. Ale čáp byl v klidu, čechral si peří, nosil na hnízdo větévky a pořád opravoval ten jejich příbytek. Že by mezi nimi fungovalo nějaké mimosmyslové vnímání? No, mobily zřejmě nemají.

Jednoho rána jsem šla na procházku s naším komisařem Rexem a v náhoně u zahrádkářské kolonie bylo překvapení. Brouzdal se tam čáp černý, který každoročně už několik let loví právě tady. Nestihla jsem udělat fotografii, jak nás zbystřil, frnk a byl pryč. Moje srdce pozorovatele čápů zaplesalo. Zřejmě přiletěli další. Změnila jsem směr procházky a ejhle! Na louce si vykračovali čápi dva a sbírali něco na vylepšení hnízda. Zřejmě se pani Čápové manželova práce moc nezdála.

Na loukách a příkopech rozkvetly první sasanky a rozzářily se květy pampelišek. Do Jeseníků vtrhlo jaro. A od tohoto dne, 21. dubna, se domů na komín staré pekárny vrátil život. Při přeletu na hnízdo jsem jim nahlédla do ložnice. Tak snad jejich milostné hrátky přinesou i kýžené potomstvo. Hnízdo si pečlivě a dennodenně upravují, přitom se častěji a častěji jeden zdržuje na hnízdě. Nevím, jestli už samička začala snášet vajíčka, a tak budu velmi netrpělivě čekat, až se mláďata vylíhnou a nesměle vystrčí hlavičky. Inkubace začíná od prvního sneseného vajíčka a oba rodiče se v sezení, které trvá asi 33 dní, střídají. Mláďata se líhnou postupně. Jeden z „mých“ čápů je okroužkovaný, zřejmě samička.

A toto je můj jarní fotopříběh. Než se čápi z hnízda vydají na tah na své zimoviště, v mém počítači přibyde několik desítek jejich fotek. No řekněte, nejsou to parádní objekty pro fotoaparát? A třeba budu moci přidat i jejich letní příběh.