Kouzlo časů minulých: lámání chleba

A je to tady. Měšťanka končí a co včil. Kamarádi, bývalí gymnazisti, jdou pokračovat na jedenáctiletku, ale já, omotaný filmovým páskem tak dokonale, že se nemohu ani hnout, se hlásím do Prahy na školu pro kameramany. Jako pojistku jsem se ještě přihlásil na pedagogické gymnázium v Kroměříži. Nejdříve jsem se dověděl, že ze mne učitel nebude, protože jsem při zkouškách dostal z matematiky za tři a nepomohlo, že čeština byla za jedna.

Pak jsem putoval sám, samotinký do Prahy na zkoušky na kameramana. Otec prohlásil: "Jak si usteleš, tak si lehneš" a ušetřil za cestu do Prahy a zpět. Zkušební komise byla mými odbornými vědomostmi na větvi, ale "kameraman s brýlemi, soudruhu, to nejde dohromady" a doporučili mně přihlásit se na stříhače.

A tak mně sklaplo. Přihlásit se na školu pro stříhače bylo už pozdě a na jedenáctiletce bylo už rovněž obsazeno do posledního místečka. A tak jsem si zpíval "Chodím po Brodwayi hladov sem a tam" smutný jak "šafářův dvoreček". Otec krčil rameny, a protože se blížil den, kdy mu vezmou živnost, nebyla naděje, že bych pracoval doma a udělal si v učení pauzu.

Ujal se mě pan učitel "Čaganista", pochodil po úřadech a přinesl zprávu, že mě vezmou na zdravotnickou školu ve Vsetíně, kde nastoupí jedenatřicet děvčat a já že bych byl dvaatřicátý. No, to mě podržte. Druhý návrh, stát se hornickým učněm, nosit hornickou uniformu a být na internátě "ve vatě" mně zvedl krátký střih na hlavě (takzvaného ježka) do pozoru.. A tak nakonec, se slzičkou v oku, jsem se šel učit do Tesly soustružníkem.

Soustružník s básničkami nešel nějak dohromady, takže jsem se jal ukázat světu, zač je toho loket. V hospodě jsem byl pečený, vařený, dal se na karban, s valašským krůžkem jsem ponocoval po celé Moravě včetně Strážnice a sem tam jsem došel tak daleko, že jsem slivovici nemohl ani cítit, nejméně čtyřiadvacet hodin.

No, lámání chleba bylo obtížné, chleba byl už tvrdý a jen těžko se ukusoval bez nějakého zavlažení. Brzy jsem objevil pomyslný nápoj, který mně nalil nový optimismus do žil.

Ale o tom až někdy příště.

Kouzlo časů minulých: lámání chleba

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více