Na dědinách je i dodnes spousta zahrad, kterým nevládne opečovávaný trávník, okrasné keře, skalky a záhony solitér. Před padesáti lety se sousedé "neštychovali" tím, kdo má pěknější zahradu, a spíše hleděli na užitek, který od ní očekávali.

Jen jabloní co bylo! Jaderničky, renety, funtové, kožuchy, matčiny, žňůvky, a šlapaly jim na paty hrušky máslovky, medůvky a plánky, které ač trpké, nechávaly se dozrát na hniličku a pak se sušily. Koláče z nich, zvané frgály, jsou dodnes lahůdkou. Na zahradě nesměly chybět třešně a višně. Trnky už vůbec ne, protože se z nich smažila povidla nebo pálila slivovice. Na to ovšem spíš pamatoval hospodář tím, že vysazoval aleje mezi polem a cestou a byl rád, když si na konci léta mohl prozpěvovat "V té naší áleji, švestky se válejí..." Ryngle byly zelené, modré nebo nafialovělé, špendlíky žluté, angrešty chlupaté, a proto se jim říkalo chlupáče, rybíz červený a černý, po meruňkách a broskvích v našem kraji ani památky.

Každá zahrada měla dřevěný, tyčkový plot. Tyčky byly špičaté a mnohé kalhoty vzaly zasvé při jejich zdolávání. Proto jsme postupovali spíše metodou uvolňování hřebíkem zatlučených tyček od spodního ráhna, což se železnou pákou nebo sekerou dařilo i těm sedmiletým, uvolněnou tyčku jsme pootočili a vzniklou mezerou jsme se protáhli do zahrady. Lup jsme uschovali na břicho pod košili a stejnou cestou se vrátili zpět.

Blázen!