Váhala jsem, jestli toto povídání mám dát do "Vtipnější vyhrává", ale s odstupem času jsem se tomu už zasmála.

V sobotu ráno v šest, a to devátého října,
mě manžel na autobus hodil a to bylo prima.
Kufr těžký, jako vždy hlavně hodně hadříčků,
čeká mne cesta dlouhá do lázní Dudinců.

Do Prahy vše bez problémů a v klidu bylo,
až do metra, kde se cosi přihodilo.
Ani nevím, zda to mám vůbec zveřejňovat,
aby si někdo nemusel na hlavu poklepávat.

Do metra s kufrem s kolečky ženu se jak dáma,
po chvíli i s kufrem na zemi, no, to byla rána.
Na eskalátoru mé zavazadlo podrazilo mi nohy,
než dopadla jsem, blesklo mi, že lázně vzdálené jsou na hony.

V klubíčku stočená, jak v pračce to se mnou mlelo,
a navíc pod kufrem skutečně mé koleno bylo.
Po delší době, když konečně schody zastavili,
mě i s kufrem opatrně na nohy postavili!!

Kam všude jsem se praštila, nechtějte ani vědět,
důležité je, že nezůstala jsem tam ležet.
Když překonala jsem nemalý ten šok,
popadla kufr, ven z místa činu a zrychlila krok./pozn. pokud to vůbec šlo/

Byla jsem zvědavá, koho mi přidělí v autobuse na vedlejší sedadlo,
ani se neptejte, sice až v Hodoníně, jak to ale dopadlo. 
Další šok ! Dcera, co přivedla pána s berlemi,  co málo vidí a slyší,
jen prohodila" Starejte se o něj" a mě málem omyli, na mou duši.

Neslučuje se odmítnutí vůbec s mojí povahou,
ale byl pryč sen s lázeňskou pohodou.
Ten den, věřte, měla jsem už všeho dosti,
ale šťastná, že vyvázla jsem bez zlomených kostí.

Tím končím, svěřila jsem Vám svůj zážitek cestovní,
a zjišťuji, že eskalátor pro mne z venkova vůbec není.
Asi se budu jezdit do Prahy i s kufrem trénovat,
abych příště už nemusela pozornost vzbuzovat.  

V Dudincích se také hodně zábavného dělo,
ale to by Vás už asi opravdu moc nudilo.
Až na pohyblivých schodech uvidíte babču, co se zuby nehty drží,
tak to budu já, co na shledání s Vámi se už těší!!