Pobyt v dětské léčebně pro kardiaky byl pro malé pacienty dlouhý a nudný. Proto se pedagogové, při léčebně byla totiž škola, snažili dětem pobyt všemožně zpříjemnit. Učitelé měli k dispozici jednu místnost - sborovnu - a učit chodili do ložnic. Jen předškolní děti měly malou hernu. Kabinet pro pomůcky byl na půdě, jinde nebyl prostor. Tak jsem tam jednou nesla uložit...už si nevzpomenu, co to bylo.

Půdy, to je moje. Proslídila jsem tam každý kout a představte si, našla jsem scénu pro loutkové divadlo. Pěknou, velkou, prožranou od molů. Nevadí, naše nadšení bylo veliké. Ušili jsme oponu, na díry nalepili barevná kolečka  a sháněli pohádky. Zapojili jsme i některé větší děti. Martin, 15ti letý chlapec, byl velmi šikovný a nadaný. Scénu osvětlil,  zařídil pomocí reostatů stmívání i všelijaká barevná světélka, i opona se otvírala sama. Byla to paráda a nesmírná zábava! Kdybyste viděli tu radost v dětských očích, smích i mračení, povzbuzování přesně dle děje v pohádce, to nás hnalo k neskutečným hereckým výkonům. Hráli jsme s maňásky, které jsme sami i s dětmi vyráběli.

Všichni jsme byli rodiči, měli jsme mimo zaměstnání spoustu starostí a práce. Pamatuji si, jak jsem měla věčně nedostatek času. Stále jsem prala návleky na boty, protože jsem z jeslí, kam jsem vodila syna, s nimi na botách běžela až do léčebny. Ale nebyla jsem sama. My, co jsme neměli k dispozici babičky...Takže času naučit se roli bylo málo. Jedna dvě zkoušky a jelo se na ostro, hodně jsme improvizovali.

Hrála se roztomilá pohádka Jak si zvířátka vyměnila hlásky. Vrabčák pištěl jako myška, ta čiřikala, kočička štěkala, pejsek mňoukal...a byl z toho zmatek a chaos. Pak se zvířátka sešla na zahrádce a měla si povídat, jak se to daří. Hrála jsem vrabčáka. Mezi zvířátka se přivlekl rozcuchaný, smutný, bolavý. Kolegyně, která hrála kočičku, měla říct: "Vrabčáčku, jak to vypadáš?" Ale ona řekla: "Brabčáku, kde ses tak zřídil?" To byl konec. Dostali jsme záchvat smíchu a svíjeli se za scénou. Vrabčák měl plakat a říkat. "Ci-zí ko-cour si mne spletl s myš-kou a za-hnal mne do trní."...a já nebyla schopná se uklidnit. Říkala jsem to tedy ve smíchu.

Představte si, nikdo to nepoznal. Nejen děti, ale i sestřičky to měly za pláč. Říkaly, že si ničeho nevšimly, vše bylo prý tak, jak mělo být. Tak vidíte..smích i pláč -  jedno jsou.