Dnes v supermarketu jsem naskládala nákup do tašky a žízeň mne donutila otevřít si malé ovocné pitíčko. Hltavě jsem se vrhla na přísun vitamínů, když se náhle naše oči potkaly. Díval se na mne pohledem, který říkal vše. Chceš mne? Chci tě!

V ten okamžik jsem byla jeho pohledem paralyzovaná. Přestala jsem polykat a jen zírala. Teď mi určitě budete mít za zlé, že se neslušně koukám po jiných, když mám svého muže. Ale tomu neporučíte. Už se nedivím Viktorce z Babičky, že podlehla vojákovi, jestli na ni přesně takhle pohlédl. Ty oči byly uhrančivé a probodávaly mne. Ne, že by na mne doma můj miláček nekoukal, to bych mu křivdila, ale přiznejme si, že tak žhavé pohledy to nejsou. A tady na mne hledí oči a něco ve mně se dme pýchou. Zdvíhá mi to sebevědomí, že, byť jsem obstarožní a hodně opotřebovaná seniorka, ještě má o mne chlap zájem.

Nedovedu odhadnout, jak dlouho jsme na sebe civěli. Ten okamžik se zdál nekonečný. Vychutnávala jsem si tu vzácnou chvilku plnými doušky, božínku, třeba je to už naposled, co se na mne někdo takto žádostivě dívá. Mučení srdce pokračovalo, když ke mně začal vztahovat ruku. Nedovedete si představit, co se odehrávalo v mém nitru. Jak odolat pokušení, když mi ta nenadálá situace rve vnitřnosti? Ty oči, ty oči, ty oči!!!

Koukaly na mne jak na svatý obrázek a ... ruka se přibližovala. Ženská jedna praštěná, přestaň si namlouvat, že tohle je tvůj osudový muž! Vtom zasáhla ona, taková pěkně oblečená mladice kolem třicítky. Popadla ho a posadila do kočárku se slovy: "Ty máš své pitíčko tady!!!"