Nastal už nejvyšší čas koupit si nové kalhoty. Nejlepší místo v České republice je pražská Holešovická tržnice. „Žlutí desperáti“ tam mají velký výběr, ceny se dají usmlouvat dolů, textilie na počkání zkrátí. Kromě kalhot, na výběr měli přehršli, jsem rozvášněn nákupem chtěl nakoupit i umělohmotnou drátěnku na nádobí. Tu však ani Asiaté neměli. Snad tu zažili nedostatkový socialismus?

Vybrané kalhoty jsem musel odnést k jiné Vietnamce, prý mi je zkrátí už za půl hodiny. Zatím jsem se toulal tržnicí, a nakoupil aspoň ocelovou drátěnku. Od Araba. Vrátil jsem se, kalhoty už byly zkrácené, zaplatil stovku a vzal je do ruky. Zrovna krmila manžela bílou nudlovou polévkou a on mi je pobryndal.

Toulal jsem se dál a ujal se mě Rom. Chyběly mu horní i dolní přední zuby, kořeny v růžových dásních jásavě čněly. Slíbil jsem mu nákup pantoflí za padesátku. Prý mi je za chvílí připraví. Splnil slovo.

Meztím mi přihnal dva asijské obchodníky, čímž začala „válečná konspirace“. Trička za 350 se mi zdála drahá, tak jsme šli prodejnou podprsenek dozadu. Šroubovákem vyšroubovali desku za podprsenkami, musel jsem kleknout, a po čtyřech vlézt do zadní komory. Znovu šroubovákem otevřeli zadní průduch a ještě nižšími dveřmi jsme se doplazili do dalšího prostoru. Tam byla ta nejmodernější, pašovaná trička. Jejich cena byla poloviční. Zaplatil jsem dobrou cenu a šli jsme se plazit ven (jako za vietnamské války).

Nakoupil jsem osm „hadříčků“, celkem za tisíc korun. Nákup mi trval tři hodiny. Měl jsem z toho nakupování nervy nadranc, třásl jsem se. Při tak mohutných nákupech mohou muži zemřít na místě! Sotva jsem našel východ z tržnice.

Čeští prodavači byli otrávení, neochotní a nenápadití. Měli by se od Asiatů mnohému naučit.

Doma jsem si „hadříčky“ vyzkoušel, vše mi pasovalo. Jen knoflíky a dírky kalhot se k sobě nehodily. Knoflíky byly větší než dírky. Musel jsem si dírky prořezat nožem. Samozřejmě asijským.